Já versus lyže aneb lyžák 2018

17. března 2018 v 15:37 |  Ze života
Minulý týden jsem strávila na lyžařském kurzu, a proto bych se prostřednictvím dnešního článku s vámi ráda podělila o mé zážitky. Doufám, že se zasmějete a třeba si i připomenete svá studentská léta.








Poté co jsme přijeli na místo a ubytovali jsme se, vybalili a naobědvali, nás čekalo první setkání se svahem. Hned v lyžárně ale nastává problém, nejsem schopná obout se do lyžáků. Většina mých spolužáků již čeká venku, jen já a dva kluci ještě v lyžárně válčíme s botami. Ani se nedivím, že mi to nejde, vždyť jsem si to doma nezkoušela a v půjčovně mi to také nešlo. Po uplynutí nějaké té chvíle se naše profesorka vrací za námi do lyžárny. Vyslechneme si její monolog o tom, zda víme, kdy a kde jsme měli být a udělí nám trest-mně 20 dřepů, klukům 20 kliků, který stejně nakonec nesplníme.


Když si s vypětím všech mých sil konečně obuju boty, nedokážu se pořádně obout do lyží. Jedna noha to zvládne, ale ta druhá prostě ne a ne. Naštěstí se mi od spolužáků a profesorky dostane pomoci a asi s půlhodinovým zpožděním vyrážíme vstříc svahu.


Na lyžích dojedeme k silnici, kde si je sundáme a zbytek dojdeme pěšky. Lyže sundám vcelku rychle, jediné co mě zdržuje, je chůze v lyžácích a moje nepříliš efektivní nošení lyží. Na dobré náladě mi nepřidává ani skutečnost, že se všichni nacházejí tak kilometr přede mnou. Naštěstí se i přes můj nešikovný úchop lyží dobelhám ke svahu.


Po obdržení permanentky se zařadíme do dvojic a vyjíždíme pomocí kotvy nahoru. K turniketu se dostávám jako poslední, zdrželo mě rozepnuté vázání na botě. Kamarádka na mě sice čekala, ale domluvily jsme se, aby jela s někým jiným, protože by se nejspíš nedočkala. Společně s naší profesorkou uzavírám skupinu. Mého zápolení s lyžemi by si všiml i slepý, a tak se nedivím, když se mě zeptá, zda umím jezdit na kotvě. Pche! Však já neumím jezdit pořádně ani na pomě, takže kotvu určitě zvládnu, pomyslím si. Zatvářím se proto naprosto vyjeveně, ale už se nedá nic dělat. Pomalu vyjíždíme nahoru.
Dostanu poučení, že si v žádném případě nesmím sednout a ať se jen nechám táhnout. Snažím se chovat naprosto klidně, jenomže ono to v této situaci moc nejde. Křečovitě se držím tyče uprostřed kotvy a kontroluju nohy, zda nevyjely ze stopy. Začneme se s profesorkou bavit. Vyptává se mě na mé lyžařské zkušenosti, a tak jí povím, že na minulém lyžáku jsem byla zařazena do nejhorší skupiny, že jsem od té doby už na lyžích nestála a že i přesto, že jsem jednomu profesorovi říkala, že opravdu nejsem střední lyžař, on nad tím jenom mávl rukou. Zítra se tedy přesunu do skupiny číslo tři, teď je nejdůležitější vyjet nahoru. Když jsme zhruba ve ¾ a už vidím vrchol kopce, neudržím se a spadnu. Ještě uslyším, že mám kousek vyjít a počkat tam.

Odvalím se z dráhy vleku, vyzuju lyže a vykročím směrem vzhůru. Lyžaři, kteří mají to štěstí a udrželi se na vleku po mě zvědavě pokukují a jeden na mě zavolá: "no, dobrý trénink". Když se vyškrábu na dané místo, naše skupina zde ještě není, a tak můžu krátce vydechnout. Za chvíli přijedou a dostanou za úkol sjet kousek svahu pomocí pluhu, zatočit a počkat. Já to mám taky zkusit, a tak se vrhám dolů. Vím, co je pluh, akorát pro člověka, který na lyžích stál naposledy před 3 lety je jeho provedení docela oříšek a ještě přidat zatáčení. Pomalinku mířím dolů, sem tam spadnu, najedu do trní, ale jinak perfektní jízda. Učitelka se se spolužákem domluví, zda mi pomůže a mezitím míří společně s celou skupinou dolů.



Našeho válčení si povšimne jedna cizí paní, která nám nabízí pomoc a my ji milerádi přijmeme. Nesnaží se mě co nejrychleji dostat dolů, ale hezky pomaličku mě navádí jak udělat pluh, jak stát, abych nespadla a docela se jí to daří. Snažím se držet jejich pokynů, a tak se s ní kamarád domluví, zavolá profesorce a je "propuštěn ze služby." Cestou ze svahu si s paní povídáme, vyprávím jí, že nechápu, proč jsem v této skupině, že minulý lyžák jsem strávila v té nejhorší. Ona mi zase vypráví o tom, že normálně učí lyžovat malé děti, ale že dneska mají volno. Tak jsem jí to její volno svou přítomností trošku zpestřila. Poslední úsek už docela dost klouže a nevím, zda ho sjedu, tak si sundávám lyže a scházím ho v botách. Dole si sedám na lavičku a milionkrát své zachránkyni děkuju.


Učitelka se mě průběžně vyptává, zda jsem v pohodě, jestli mi není zima atd. Paní, která mě zachránila ze spárů svahu mi navíc ještě koupí Kofolu, kterou samozřejmě odmítám, ona mi ji tam ale se slovy: "Budeš tu ještě minimálně hodinu sedět," nechá. Tak si tam v klidu sedím, popíjím kofolu, kterou normálně nepiju a pozoruji lyžaře, jak elegantně sjíždějí pro mě nezvladatelný kopec. Po chvíli si ke mně přisedne jedna Slovenka a začne si se mnou povídat. Ptá se, proč nelyžuju, tak jí povyprávím svůj zážitek s vlekem a se sjížděním svahu. Ona mi poví, že když uviděla tento svah, tak na něj odmítla vyjet. Její manžel a syn si mezitím vesele sjíždějí z kopečka. Povídáme, já se jdu na chvíli zahřát dovnitř a koupím si čaj. Kupodivu ten čas utekl docela rychle a brzy všichni míříme zpět na hotel.



Úterý

Druhý den už se nacházím ve své skupině, a dokonce mi ani obutí nedělá takový problém. Sice to pořád není úplně ono, profesor si ze mě dělá srandu, co to provádím za rituální tanec, ale obutá jsem a to je hlavní. Kopeček, který dnes budeme sjíždět se nachází 3 km od našeho hotelu, a proto máme zajištěný společně se skupinou snowboardistů odvoz mikrobusem. Musím uznat, že je to mnohem příjemnější než se trmácet v lyžácích. Když přijedeme na místo, vlek už na nás čeká. Nasadíme si lyže a vzhůru na svah. Dávám si velký pozor, abych nespadla, protože bych nechtěla sjíždět z půlky kopce. Má noční můra naštěstí zůstala nenaplněna a naprosto elegantně se ocitám na vrcholu kopce. Krásný pocit! Profesor nám předvádí prvky a cviky, které máme trénovat, abychom zvládli sjet dolů. Mně se to zpočátku moc nedaří, a tak mi pomáhá a párkrát sjede se mnou. Potom už začínám lyže celkem ovládat a můžu si vesele jezdit sama. Shodou okolností jsme se zde potkaly s paní, která mi včera pomáhala. Pozdravily jsme se a ona mi
řekla: "Tady už to jde o něco lépe že?"


Středa

Ve středu naše družstvo obouvá běžky a vydává se na nedaleký okruh. Odpoledne máme od lyžování klid, protože musíme mít minimálně půlden volna. A konečně se v tomto článku poprvé podíváme na jídlo. Dnes je k oběd vývar s těstovinou. Vtipný název, s těstovinou. Říkám si pro sebe, že ji nebudu jíst no. Ale v tom z kuchyně vychází slečna, volá: "veganka" a podává mi brokolicovou polévku. To mě opravdu mile překvapilo. Vážně jsem to nečekala. Když si vychutnám svoji polévku, vracíme se zpět na pokoj. Odpoledne máme možnost jít hrát bowling, který se nachází v našem hotelu. Bowling mě baví, tak toho využiju a jdu si zahrát. Místo 1 hodiny, hrajeme nakonec 1,5 a kupodivu se 116 body vyhrávám. A i když tam nebyl nikdo, s kým bych se nějak blíž znala (rozdělení podle příjmení), byla to zábava, spřátelila jsem se a užila si to.
Na večeři jsou připraveny zapékané těstoviny, takže absolutně netuším, co budu jíst. Ani nevím, zda mám k tomu výdejnímu okýnku vůbec chodit. Ale odhodlám se a jdu jako poslední. Přede mnou stojí jeden učitel a ptá se mě, jestli to budu jíst, odpovím že ne a on se zeptá kuchaře: "Dobrý večer, tady máme jednu veganku, připravíte jí něco jiného?" Kuchař mi nejprve nabízí rajskou od oběda, tak se ptám na zeleninu. Přinese salát, přidá okurek, rajče, papriku, sůl, celou směs zalije olivovým olejem a já nestačím zírat. Vycházím z kuchyně s obrovským úsměvem na rtech, usedám ke stolu a vychutnávám si své jídlo. Je celkem vtipné, že mi některé holky u stolu to jídlo závidí.

Čtvrtek

Dopoledne klasicky vyjíždíme na svah. Nejprve trošku válčím s technikou, ale když se rozjezdím, tak mě profesor pochválí, že mi to jde hezky a jsem taková pracovitá. U oběda mě opět slečna překvapí a přinese mi jinou polévku, než mají ostatní. Druhé jídlo jsem poprosila bez masa a kuchař, který mi včera připravil zeleninový salát mi řekl, že tu má nějakou zeleninu. Dostala jsem tedy brambory a řepu jako ostatní + mrkev, květák a brokolici.

Pátek

V pátek ještě proběhla štafeta na běžkách. Z každé třídy byli vybráni čtyři žáci, kteří měli za úkol objet jedno kolečko po vyznačené dráze. Naše třída skončila na druhém místě, ze tří. Po štafetě jsme se vrátili na hotel, kde jsme se naposledy naobědvali a po obědě hurá domů.

Pobyt na svahu mi také velmi zpříjemňovala každodenně hraná, moje VELMI OBLÍBENÁ píseň Když nemůžeš, tak přidej. Když jsem ji slyšela, tak jsem opravdu přidala, jen abych ji nemusela poslouchat.

Lyžák jsem si i přes drobné karamboly na začátku opravdu užila a jsem ráda, že jsem se ho zúčastnila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | E-mail | Web | 12. dubna 2018 v 20:42 | Reagovat

Roztomile podáno :))))) a potěšila mne vstřícnost místní kuchyně :). To je moc dobře, že to někde takhle krásně funguje :).

2 Lucie Lucie | Web | 29. dubna 2018 v 18:29 | Reagovat

[1]: Děkuji. :-)

3 Eli Eli | Web | 30. dubna 2018 v 14:21 | Reagovat

Tak to je fajn, že sis to tam nakonec takhle užila :)
Já jsem byla na lyžích poprvé a naposled v sedmičce a byl to pro mě fakt hroznej zážitek. Všichni lyžovat uměli, jen já ne. Navíc učitel byl fakt hroznej, bylo na něm úplně vidět, jak by mě tam nejradši nechal a šel si sjíždět ty velký kopce, protože jsem ho jenom brzdila. Na konci jsem už sice zvládla i černou, ale odpor k lyžím ve mně přetrvává a dlouho se na ně nepostavim, jestli vůbec někdy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama