Lesní překvapení–příběh na pokračování

14. května 2017 v 22:59 |  Téma týdne
Ahoj,
vítám vás u mého dalšího příběhu z kategorie vymyšleno. Příběh, který jsem vymyslela bude rozdělen na více částí, jelikož celkově má přes 1200 slov a ruku na srdce, komu by se to chtělo číst, že? :D
Musím přiznat, že první část příběhu-tedy tato, mi přijde taková nezajímavá, nudnější než ta druhá, ale musím vás nejprve uvést trochu do děje. Takže se touto částí určitě nenechte odradit a těšte se na pokračování.


"Tak čau, no." Tyto nesmyslné hádky mě vyčerpávaly. Zamířila jsem do nedalekého lesa. V tom lese se můžu uvolnit a zapomenout na strasti všedních dnů. Není to ale žádný obyčejný les. Je to les unikátní. Téměř kouzelný. Kdykoli sem zavítám, přivítá mě neotřelá vůně kůry stromů. Cesty po kterých se vydávám různě střídám, ale ani v lese jich není nekonečné množství. I když jdu tou stejnou, nikdy stejná není. Někdy se zde zjeví lesní zvířata, která mohu hodiny a hodiny pozorovat, jindy po mně hází veverka oříšek. Dnes mě však neupoutalo žádné živé zvíře, ale nýbrž něco daleko jiného.



Projdu okolo malého keříku, sehnu se pod nebezpečnými větvemi a přede mnou spatřím kotouče plné barev. Přijdu blíž, nešálí mě snad zrak? Chvíli zkoprněle stojím na místě. Opravdu. Na mýtině přede mnou se tyčí lízátka obřích rozměrů. To nemůže být pravda. Že by je tady zapomněli uklidit z nějaké akce? To se klidně mohlo stát. Akcí se zde konalo požehnaně. Dojdu k lízátku a chystám se ho dotknout. Počkat! Co když je to nějaká past, nějaká léčka? Au! Co to bylo? Polekaně uskočím na stranu. Cože?! Lízátko?! Někdo na mě hodil lízátko?! To znamená, že zde nejsem sama. Začnu se rozhlížet po vrcholcích stromů. Škoda, že jsem si nevzala brýle, nikoho tam nevidím. Co když se v korunách stromů opravdu nikdo neskrývá? Lízátko bylo třeba jenom pověšené na stromě a vítr ho sfoukl dolů. No, ale co když se zde doopravdy někdo skrývá? Chce mě jenom vystrašit a chrání si své teritorium? Nemám náladu na to, někoho potkat a tak se kvapem vydám jiným směrem. Nepotřebuji být zasažena dalším lízátkem. Pod nohama cítím křupání listů. Přemýšlím. Kdo a proč na mě hodil lízátko? A kde se vůbec vzalo to obří lízátko? Zastavím se. Vytřeštím oči. Co je zas tohle? Je snad apríl, nebo co? Podívám se na mobil. Ne, je druhého května.


Stromy obalené stříbrným tenkým staniolem, jenž připomíná hedvábí. Rozhlížím se kolem. Všechno, od kořínků rostlin až po poslední větvičky stromů je jím pokryto. Kladu si stejnou otázku jako u lízátek. Kdo a proč to udělal? Zbláznila jsem se snad? Nezdá se mi to jenom? Je to nádherné. Jsem jako v pohádce.


Kulička! Na zem přede mě dopadla staniolová kulička velikosti míče. Odkud se vzala?! Opět se rozhlížím po korunách stromů. Nic. Ale nemohla se zde objevit jen tak. Na nic nečekám a spěchám pryč. Co nejdál od zmrzlin a staniolu. Ještě naposledy zvednu hlavu, zda neuvidím něco podezřelého. A ano! Spatřím kousek blyštivé boty.
Netuším, kde se ve mně vzala ta odvaha. Naráz jsem zavolala na postavu, které patří stříbrná bota. "Haló, kdo jste?" Docela špatná otázka. Bude snad někomu na potkání vyprávět kdo to je? Zkusím to tedy znovu. "Haló, prosím vás, jak se dostanu do Tulipánové ulice….?" Odpověď žádná. Radši se vytratím. Když si se mnou nechce povídat, nevadí. Nastražím uši. Jako by něco klepalo o sebe. Jdu dál. Domů.


"Moje oko!", vykřiknu. Větev. Ale proč jsou na ní zavěšené barevné mašličky? Zase další vtip? Okolní stromy taktéž zdobí mašle, některé i ozdobená vajíčka. Zapomenutá z velikonoční nadílky? Ne, ne, ne. Žádná velikonoční akce se v lese nekonala. Příliš podivné.

"Baf". Vyjeknu a otočím se. Skřítek. Houpou se na něm lízátka, mašličky a celý je zabalený ve staniolu. Utíkám pryč. Kličkuji pod ostrými větvemi stromů. Skáču z pařezu na pařez. Dvě cesty. Přede mnou se rozprostírají dvě cesty. Doprava, nebo doleva? Rychle se stočím doleva. Potřebuji skřítka zmást. Vydávám se tedy po neoznačené cestě. Keře, vysoké stromy. Doufám, že mě skryjí. Lízátka, staniol, vajíčka a skřítek. Už mě nic nemůže překvapit. Potřebuji se vydýchat. Sednu si na pařez. Svět se kolem mě točí. Cítím, že se mé tělo chce roztrhnout.

Obrázky: TT:Hranice normálnosti
pexels.com
emaze.com
pinterest.com
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 un-ordinary-girl un-ordinary-girl | 15. května 2017 v 13:38 | Reagovat

Krásný článek. Těším se na pokračování!

2 Lucie Lucie | Web | 15. května 2017 v 16:27 | Reagovat

[1]: Děkuji.

3 Pája Pája | 15. května 2017 v 17:25 | Reagovat

Vypadá to opravdu zajímavě! Jsem zvědavá, co se stane dál:).

4 Lucie Lucie | Web | 20. května 2017 v 9:25 | Reagovat

[3]: Děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama