Pouze náraz

9. dubna 2017 v 21:53 |  Téma týdne
Dnes vám přináším poněkud delší vymyšlený příběh na téma týdne: Zavři oči, padá hvězda. Tento příběh se možná dočká pokračování, tak se těšte.


Ne to ne! To je moje nejoblíbenější! Prudce jsem sebou trhla a probudila se. Moje ruka okamžitě zamířila ke stojanu s cédéčky. Prsty přejížděly po zaprášených obalech. Uff. Díky bohu, je tady. Už jsem si myslela, že mi ho ve snu ukradli. Oddechla jsem si. Bylo to moje nejpoužívanější, nejpoškrábanější a nejbarevnější cédéčko, jaké jsem kdy vlastnila. Nevím, co bych bez něj dělala. Doba kazet a cédéček sice již dávno pominula, ale měla jsem k nim citový vztah, nebyla jsem schopná je vyhodit. Přemýšlím, zda mám již vstát, nebo si ještě chvíli poležet. Asi vstanu, stejně bych po takovém šoku hned neusnula.


Po mramorových, dnes výjimečně studených, kachličkách přejdu do kuchyně, přitom se snažím nešlápnout na sváry, kterými jsou spojeny. Dnes jsem se z té postele vyhrabala dřív, mohla bych toho využít, připravit si skvělou snídani am vychutnat si toto ráno. Ještě z dávných dob mi v pokoji stojí velký, těžký přehrávač kazet. Sice již neslouží, ale v mém pokoji se vyjímá opravdu skvěle. Toto zařízení mě vždy fascinovalo. Začala jsem na něm mačkat různá tlačítka, otáčela jsem těmi kolečky. Jako za starých časů. Zapnula jsem rádio stojíc na starém, prošedivělém kredenci a nechala se unášet rytmem hudby. Začala jsem pohazovat hlavou, vlasy mi létaly ze strany na stranu. Když píseň skončila, byla jsem překvapená, až nepříjemně zaskočená. Trvala snad jen chvíli.

Zamířím do lednice. Vytahuji z ní papriku, avokádo, krásně červená rajčata od babičky a přihazuji pár ředkviček. Všechnu zeleninu hodím pod tekoucí vodu, z chlebníku vytahuji vlastnoručně upečený žitný chléb. Musím říct, že se mi vážně povedl. A to moje kuchařské schopnosti nejsou na vysoké úrovni. Ze šuplíku vytáhnu nůž a překrojím avokádo na půl. Lžičkou vyhrabu avokádo vevnitř a dám ho do mísy. Tam ho pořádně rozmačkám, až z něj vznikne pasta, kterou natřu na chleba. Jídlo si přinesu na stůl a otevřu nové vydání Vogue.
Pár stránek přeskočím, než se ocitnu na nějaké zajímavé. Wow! Takové šaty chci. Upletené z jemné tkaniny, poseté zlatými třpytkami. Představuji si, jak se v nich promenáduji po mole. Jak v nich rozdávám autogramy. Děkuji, děkuji… Z mého snění mě vytrhne bušení na okno. Vypadá to, že předpověď počasí jim dnes bohužel vyšla. Lije jak z konve. Proč zrovna dneska? Míříme totiž s třídou do divadla. Měla jsem v plánu obléct si šaty a vyjít si na podpatcích. Svůj plán budu ale muset nejspíš upravit. Když dosnídám, vyčistím si zuby, učešu vlasy a vykouzlím ze svých řas, řasy oslnivé, nachystám si věci do kabelky. Poté obleču šaty, které jsem měla připravené a setrvám před botníkem. Přeci jen, v chůzi na podpatcích tak zdatná nejsem a ještě v nich chodit v dešti? Ani náhodou. Po nekonečném rozhodování se rozhodnu pro baleríny. Není to sice zrovna nejvhodnější obuv do deště, ale co už. Hodím na sebe kabát. Tašku přehodím přes rameno, vklouznu do balerín a v ruce sevřu deštník. Zkontroluji, jestli jsem zamkla a sejdu po schodech dolů.

Při otevírání dveří mě ovane teplý vítr. Čekala jsem, že venku bude chladněji. Cupitám mezi kalužemi, kabát vlaje za mnou. Blížím se k přechodu , za kterým je zastávka, ze které pojedu. Na semaforu zrovna naskočila zelená, proto zrychlím krok, abych ji ještě stihla. Konečně jsem na zastávce. Rukama šmátrám v kapsách, deštník přidržuji pod krkem. Ta jízdenka tam někde musí být. Vždyť jsem ji kupovala. Naštěstí ji mám! Mrška jedna, pěkně se mi schovala. Teď čekám na zastávce s trochu mokrými vlasy a promočenou jízdenkou. A vida. Sedmnáctka mi již přijíždí. Čím víc se ke mně blíží, tím se moje nálada zhoršuje. Při pohledu na ty davy lidí namačkaných v tramvaji se mi začíná svírat žaludek. Přeplněnou tramvají jet nechci, jenomže co mi zbývá?

Nastoupím prvními dveřmi a svádím boj o dobré místo. Tanečním krokem si klestím cestu mezi lidmi. Občas někomu šlápnu na nohu. Pardon. Po delším tanci mezi naštvanými spolucestujícími si vzadu nacházím místo. Chytím se tyče jako klíště, protože kdybych to neudělala, na nejbližší zastávce letím k zemi, a otočím se. Pozoruji koleje, které necháváme za sebou. Přes zamlžené okenní sklo není jejich obrys příliš zřetelný, ale mě to nijak netrápí. Pohled na ně mě uklidňuje. I přesto, ale rukou okno setřu, to abych lépe viděla ven. Když mineme nějakých pět zastávek, objeví se za námi tramvaj.
Vždycky mě zajímalo, co by se stalo, kdyby přední část jedné tramvaje narazila do zadní části té druhé. Dle mého názoru by se pouze obě mírně poškodily. Řidiči obou tramvají by se této situaci měli snažit předejít. V případě možné nehody by jeden řidič měl začal brzdit a druhý by měl jet rychleji. Otázkou je, který z nich by zareagoval správně. Cestujícím by se snad nic nestalo. Možná menší šok. Tramvaj naštěstí zatáčí doleva, takže se touto otázkou teď nemusím dále zabývat trápit.

Otočím se a pozoruji lidi okolo mě. Jedna paní s kočárkem. Opatrně do něj nakouknu. To miminko vypadá roztomile. Vedle ní stojí muž držíce v jedné ruce brašnu, v druhé deštník. Na sobě oblek. Že by nějaký manažer? Otočím se zpátky a dívám se z okna. Vypadá to, že sluníčko si vybojovalo na nebi svou pozici.

Jé, za námi jede opět další tramvaj. Je čím dál blíž k nám a vypadá to, že místo toho, aby zpomalovala, nenápadně zvyšuje svou rychlost. Ale ne! Už nám dýchá na záda. Na voze spatřím číslo 815 a naprosto klidného a vyrovnaného řidiče. Ví vůbec co dělá? Třísk! Ozve se ohlušující rána. Cítím, jak mi z ruky vylétá deštník. Cítím, že se mé tělo natahuje do všech možných směrů. Chce se roztrhnout...


Probudím se. Absolutně netuším co se stalo. Toto místo vůbec neznám. Kde to jsem? Zvednu se. Chci tohle místo pořádně prozkoumat. Vypadá to, jako bych byla zavřená v nějaké hvězdárně. "Slečno?" Otočím se za hlasem. "Ano?" "Nejspíš byste ráda věděla kde jste, že"? "Popravdě ano." "Tak tedy, připravte se. Nacházíte se na dosud neobjevené hvězdě, ze které se jen tak nedostanete". "Cože? To je nesmysl! Nemůžu být na hvězdě!" "Ano, za určitých okolností ano. Vaším jediným úkolem je teď nespadnout z hvězdy dolů." "Ale proč?" "Protože jinak spadne s vámi a je navždy konec". "Ale pád hvězdy přeci znamená štěstí", namítnu. "Říká se, něco si přej, padá hvězda", argumentuji. "To u nás ovšem neplatí", odvětí muž.

Jsem hrozně zmatená, chci vědět víc, ale nemám na to sílu. Mým cílem je teď nespadnout z hvězdy...

TT: Zavři oči, padá hvězda

Pokud jste článek dočetli až sem, mnohokrát děkuji a obdivuji vás. :))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | 10. dubna 2017 v 18:40 | Reagovat

Příběh mě velmi překvapil, ale moc příjemně:). Ani nevím, co říct, ale myslím, že ty víš;).

2 Lucie Lucie | Web | 10. dubna 2017 v 19:33 | Reagovat

[1]: Děkuji moc. :)

3 Siginitou Siginitou | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 13:19 | Reagovat

Je to skvěle napsaný, úplně mě to pohltilo. Bylo to jako bych to zažívala taky :)

Je to opravdu velmi skvělí :)

4 Lucie Lucie | Web | 15. dubna 2017 v 21:25 | Reagovat

[3]: Tak to jsem ráda, že se líbí. Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama